Téma · Praxe a moudrost
Filosofie
19 článků
Thich Nhat Hanh: všímavost jako politická praxe
Thich Nhat Hanh (1926–2022) není jen „ten pán od mindfulness“. Je to vietnamský mnich, který během války ve Vietnamu rozvíjel „angažovaný buddhismus“ — praxi přímo v ohni konfliktu. Martin Luther King Jr. ho v roce 1967 nominoval na Nobelovu cenu míru. Založil komunitu Plum Village. Jeho učení je pro čtenáře, kterým nestačí „pět minut klidu denně“.
Yalom: O smrti a životě — existenciální terapie v přímém přenosu
Irvin Yalom (*1931) napsal s manželkou Marilyn, která v roce 2019 umírala na mnohočetný myelom, knihu „O smrti a životě“ (A Matter of Death and Life). Střídají se v kapitolách: ona píše o umírání, on o tom, jak žít dál. Je to jedna z nejpraktičtějších učebnic existenciální psychoterapie, jakou vůbec máme. A zároveň nejjemnější příběh o dlouhém partnerství.
Stoici: co můžeš ovládat, co ne — a proč to má pořád smysl
Stoicismus není o tom zatnout zuby. Je to tréninkový program pro mysl, který přežil dva tisíce let, protože funguje. Rozdělit svět na to, co můžu ovládat, a na to, co ne, je stejně jednoduché jako převratné. A Beck i Hayes to v rámci CBT a ACT přiznávají: ke stoikům vede přímá linka.
Epikúros: malé radosti a nepřítomnost bolesti
Karikatura udělala z Epikúra bonvivána, který polehává v sadu a popíjí víno. Skutečný Epikúros měl zahradu, jedl chleba s olivami a říkal: „Kdo není spokojený s málem, nebude spokojený s ničím.“ Kdybychom z něj měli udělat dnešního psychologa, byl by to odborník na hédonickou adaptaci a podceňovanou roli přátelství.
Buddhovy čtyři vznešené pravdy — pro skeptika
Buddha nikde neříká „věř mi“. Říká: vyzkoušej. V první přednášce v Sárnátu pojmenoval čtyři věty, na kterých se dá postavit celá meditační praxe i kognitivní terapie. Pro nás, co nemáme buddhistické zázemí, jsou to překvapivě sekulární teze.
Konfucius: štěstí je dobrý vztah k dobrým lidem
Konfucius nikdy neřekl „najdi sám sebe“. Jeho odpověď na otázku, co je dobrý život, by dnešního individualistu pobavila i podráždila: dobrý život se děje v dobrých vztazích. Rén a lǐ — lidskost a forma — nejsou ezoterika. Je to nesmlouvavě praktický návod, který osmdesátiletá harvardská studie nezávisle potvrdila.
Laozi a wu-wei: štěstí jako neodporování
Wu-wei se obvykle překládá jako „ne-konání“ — a tím začíná to nedorozumění. Není to nicnedělání. Je to nenucené jednání, stav, který sportovci, umělci i dobří terapeuti znají jako flow. Taoismus k němu došel o dva tisíce let dřív než psychologie. Co z toho dnes empiricky platí — a kde číhá past lenivého klidu, do které padá generace osvobozená od povinnosti.
Skeptici a epoché: štěstí v odložení soudu
Starořečtí skeptici nebyli skeptici v dnešním smyslu „nevěřím ničemu“. Tvrdili něco zvláštního: když odložíš soud („epoché“) o tom, co je pravda, přestaneš se pod ním dusit a dostaneš se do stavu klidu. Zní to jako filosofická hra. Pro úzkostné lidi je to ale jeden z nejpoužitelnějších receptů — a ACT je z něj přímo naroubovaná.
Diogenes a kynici: štěstí skrze drzost a minimum
Diogenes ze Sinópé nebyl exhibicionista ani bezdomovec. Byl to člověk, který z vědomého zúžení potřeb udělal morální i psychologický experiment: kolik vlastně k dobrému životu stačí? Odpověď zněla nepříjemně: málo. Kynická škola si dnes zaslouží nový pohled — generace zahlcená konzumem potřebuje přesně to zrcadlo, které Diogenes nastavoval.
Montaigne: Que sais-je? — sebepoznání jako pokora
Michel de Montaigne byl první člověk západní tradice, který si sedl, začal pozorovat vlastní mysl a psát o tom knihu. Vynalezl literární žánr — esej. A vynalezl taky způsob sebepoznání, který se dnes opakuje v terapeutickém deníku, v mindfulness poznámkách, v self-compassion praxi. Jeho heslo „Co vím já?" je nejživější filosofická otázka, která kdy byla položena.
Spinoza: emoce nejsou nepřítel, jsou srozumitelné
Baruch Spinoza napsal v 17. století knihu ve stylu Euklida — definice, axiomy, věty, důkazy. Tématem ale nebyla geometrie, ale lidská duše. Jeho hlavní teze: emoce se řídí zákonitostmi, a kdo je pochopí, ten jimi přestane „trpět“ a začne je „mít“. Rozdíl mezi pasivním a aktivním afektem je u Spinozy stejný jako dnes u REBT a ACT — jen zapsaný v latině.
Viktor Frankl: smysl jako kotva
Frankl napsal svou nejznámější knihu „A přesto říci životu ano“ (Člověk hledá smysl) za devět dní v roce 1946 a prohlásil, že ji ani nepodepíše — měla zůstat bezejmenná. Dnes ji přečetlo přes dvanáct milionů lidí. Jeho logoterapie není optimistické povzbuzování. Je to klinicky ověřená cesta, jak najít smysl i v situacích, kde jiné techniky selhávají.
Kierkegaard: úzkost jako cena za svobodu
Kierkegaard v roce 1844 vydal knihu „Pojem úzkosti“, ve které napsal větu, jež mohla Freudovi ušetřit roky: úzkost je „závrať svobody“. Není to porucha. Je to signál, že stojíš před volbou, která změní, kým jsi. Moderní psychiatrie úzkost často léčí — Kierkegaard by dodal: neléčte ji celou. Některá ti říká něco důležitého.
Simone Weil: pozornost jako forma lásky
Simone Weil zemřela ve 34 letech v roce 1943 — odmítla v exilu jíst víc, než jedli Francouzi pod okupací. Z její pozůstalosti (hlavně „Tíže a milost“) vystupuje těžká, krásná a náročná myšlenka: skutečně si někoho všimnout znamená udělat prostor, aby existoval. A to už je láska. Bez té pozornosti je každé „zajímám se o tebe“ prázdné.
Hannah Arendt: vita activa — jak práce, dílo a jednání formují dobrý život
Hannah Arendt vydala v roce 1958 „Vitu activu“ (anglicky The Human Condition) jako odpověď na obě totality 20. století a zároveň na rychle rostoucí konzumní společnost. Rozlišuje tři způsoby činného života — práci, dílo a jednání — a varuje: když jeden pohltí ostatní, člověk se ztrácí. Na vyhoření, workoholismus a pocit „nedělám nic smysluplného“ je to lék, jaký jiná filosofie nedává.
Nietzsche: amor fati — milovat svůj osud, ne jen snášet
Friedrich Nietzsche je snad nejzneužívanější filozof 20. století. Nacisté si z něj vystavěli propagandu, Silicon Valley z něj udělalo maskota biohackerů. Jeho skutečná myšlenka je přitom jemnější: „amor fati“ — milovat osud — neznamená zatnout zuby a vyhrát. Znamená říct svému vlastnímu příběhu, včetně všeho bolavého: „ano, to je moje, a znovu bych to chtěl“.
Kohelet: hevel, a přesto jíst chléb s radostí
Kazatel (hebrejsky Kohelet) je ve Starém zákoně jednou z nejpodivnějších knih. Autor střídavě říká „všechno je marnost“ a „jez svůj chléb s radostí, pij své víno s veselou myslí“. Hebrejské slovo „hevel“ — obvykle překládané jako „marnost“ — doslova znamená „pára, dech, mlha“. Není to nihilismus. Je to návod, jak žít, když velké věci nevycházejí.
Ken Wilber: mapa, která zahrnuje vše — včetně svých limitů
Ken Wilber sestavil pravděpodobně nejambicióznější psychologický systém 20. století: AQAL — all quadrants, all levels. Zahrnuje vnitřní, vnější, individuální i kolektivní rozměry lidské zkušenosti. Jeho přínos a jeho kritika jsou stejně poučné.
Aristoteles: Ctnost je návyk, ne talent
Václav Mandovec říká, že nedávno četl Aristotela a znovu si ověřil, že principy, o kterých dnes píše James Clear, byly formulované před dva a půl tisíce lety. Etika Nikomachova není akademická povinnost. Je to praktická psychohygiena, která zestárla líp než většina self-help knih.