Když člověk přijde o někoho blízkého, často slyší, že ho čeká pět fází — popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí. A pak se diví, že to tak vůbec neprobíhá. Že po „přijetí“ přijde znovu vlna hněvu. Že nějakou fázi přeskočil. Že se nehne z místa.
Není na tom nic divného. Truchlení v úhledných krocích neprobíhá — a model pěti fází nikdy nebyl jeho mapou. Pojďme to vyrovnat, protože ta představa lidem v zármutku přidává zbytečnou tíhu.
Mýtus pěti fází
Model pěti fází pochází z práce Elisabeth Kübler-Rossové z konce 60. let. Klíčová věc, kterou skoro nikdo neví: její pozorování se týkalo umírajících pacientů a toho, jak se vyrovnávají s vlastní blížící se smrtí — ne pozůstalých, kteří truchlí pro druhého. Na truchlení se model přilepil až později a bez opory.
Když ho výzkum konečně otestoval, neobstál. Maciejewski a kolegové (2007) sledovali pozůstalé v čase a fáze v daném pořadí nenašli. Truchlení nejelo po lince popření → hněv → přijetí. Nejsilnějším prožitkem od začátku byl prostě stesk — a ten ostatní pocity neřadil za sebou, mísil je.
Jak truchlení vypadá doopravdy
Stroebe a Schut (1999) nabídli model, který sedí líp: truchlící mysl kmitá mezi dvěma polohami. V jedné se zármutkem zabýváš — pláč, vzpomínky, bolest ztráty. Ve druhé se zaměstnáváš životem, který jede dál — práce, děti, běžné starosti.
Důležité je, že obě polohy jsou potřeba a zdravé je mezi nimi přepínat. Den, kdy ses zasmál a na chvíli zapomněl, není zrada ani „přeskočení fáze“. Je to ta druhá poloha, která ti dává nadechnout. A naopak — vyhýbat se bolesti úplně nejde donekonečna. Kmitání není slabost; je to způsob, jak se ztráta vstřebává.
Odolnost je běžnější, než čekáme
Bonanno (2004) shromáždil data o tom, jak lidé reagují na těžké ztráty, a výsledek šel proti zažité představě. Nejčastější dráhou nebyl dlouhý kolaps, ze kterého se člověk pracně vyhrabává. Nejčastější byla odolnost — lidé prožili bolestné období, ale jejich základní fungování zůstalo zachované a postupně se vrátili k životu.
To není výzva „buď silný“. Je to úleva: pokud po čase zjistíš, že zvládáš víc, než jsi čekal, neznamená to, že jsi blízkého nemiloval dost. Znamená to jen, že lidská psychika tohle obvykle umí. A pokud naopak potřebuješ víc času, ani to není selhání — truchlení nemá jednu správnou rychlost.
„Truchlení není úkol, který se splní a odškrtne. Je to způsob, jak láska pokračuje, když ten druhý odešel."
Co v truchlení pomáhá
- Nech to být nepravidelné. Vlny, návraty, lepší i horší dny — to k tomu patří. Nečekej lineární „zlepšování“.
- Dovol si obě polohy. Smutek i normální život. Ani jedno není zrada toho druhého.
- Mluv o tom — i o tom, kdo zemřel. Vyhýbání se jménu ztrátu nezmenší, jen ji uzavře do osamělosti.
- Udržuj základ. Spánek, jídlo, pohyb. V zármutku jdou stranou jako první a chybí pak nejvíc.
- Nepřijímej cizí kalendář. „Už by ses z toho měl dostat“ není měřítko. Tvoje tempo je tvoje.
Časté omyly
„Truchlení má pět fází a já je mám projít.“
Nemá. Žádné pořadí fází se nepotvrdilo. Pokud to u tebe probíhá jinak, není to chyba — je chybný ten model.
„Když se směju, znevažuju tu ztrátu.“
Chvíle úlevy a radosti jsou normální a potřebné. Patří k tomu zdravému kmitání, ne k popírání.
„Po roce už by mělo být po všem.“
Žádná univerzální lhůta neexistuje. Výročí a zvláštní dny můžou bolet i po letech a je to v pořádku.
Když nestačí
Zármutek je bolestný, ale sám o sobě to není porucha — je to zdravá odpověď na ztrátu. U menší části lidí se ale truchlení zasekne a po mnoha měsících (zhruba od roka) zůstává tak silné a ochromující, že brání běžnému životu — neustávající touha po zemřelém, neschopnost přijmout ztrátu, pocit, že život ztratil smysl. Pro tenhle stav dnes existuje samostatná diagnóza prodloužené poruchy truchlení a dá se s ní pracovat. Pokud se v tom poznáváš — nebo pokud se přidává beznaděj a myšlenky, že nechceš být — neřeš to sám a vyhledej psychologa či psychiatra. Kdy je čas na odbornou pomoc, shrnuje článek Kdy jít k terapeutovi.